Když se na indonéském ostrově Bali narodí miminko, nesmí se půl roku dotknout země. Má se za to, že nově reinkarnovaná křehká lidská duše potřebuje celých šest měsíců k tomu, aby se její božská podstata pořádně zabydlela v lidském těle. Do té doby je zranitelná a je nutno s ní zacházet jako s tím, čím je – božskou substancí. Jestli se vám tento fakt zdá trochu přitažený za vlasy a trochu se vám při té představě pozdvihuje obočí, nejste zřejmě na cestu na Bali připraveni. Samozřejmé propojení hluboké spirituality s každodenním životem je totiž v téhle zemi pro našince překvapivou realitou.  Od samého okamžiku narození je zde člověk podřízen prastarým tradicím a rituálům vycházejícím z hluboké víry v to, co nás přesahuje.

Ponecháme-li stranou příliv tisíců turistů, kteří si sem jezdí pro novou naději, pro obnovu schopnosti lásky, víry, respektu a radosti z prostých věcí, a z čirého zázraku života, je Bali vlastně poklidným ostrovem s bujnou vegetací, divokým mořem, dechberoucí scenérií, a zvláštně pozitivní atmosférou vyzařující z každého, koho tu potkáte.  Trochu vás ten kontrast zaskočí: na jedné straně usměvaví a očividně šťastní lidé, na druhé straně do očí bijící jednoduchost, ušmudlanost a chudoba třetího světa, podivně doplňovaná mobilními telefony, satelity a Wi-Fi připojením. Nic zde není okázalé, evropsky uklizené, uspořádané, elegantní. Vše má tak trochu nádech exotiky se vším, co k ní patří. Tedy i s odpadky, všudypřítomným prachem, lepkavostí podnebí a pachem výfukových plynů z tisíců mopedů, skútrů a motocyklů. A přesto, nebo možná právě proto, je člověk okamžitě tak nějak okouzlen. S odstupem času si uvědomíte, že je to těmi úsměvy. Prostě ta všudypřítomná pozitivní energie je jako magnet – nesmírně si nás Evropany podmaňuje, přitahuje nás a s ochotou se jí okamžitě poddáváme.

O usměvavých obyvatelích tohoto ostrovního ráje bylo již napsáno mnohé. Když se ale podíváte zblízka, zjistíte, že to s těmi jejich úsměvy je trochu složitější. Úsměv na tváři Balijců se neukazuje jen tak zbůhdarma. Jejich úsměv není prvoplánový, není to úsměv bláznů usmívajících se pro nic za nic. Viděno optikou našich západních hodnot se navíc zdá, že tu více než často prostě k úsměvu důvod není – chudoba je všudypřítomná, život je takřka primitivně bazální a každá lidská bytost si zde očividně nese svou vlastní bitvu, své vlastní starosti, obavy, lítosti a své démony… Úsměv na tváři Balijců totiž pramení z jiného místa, než odkud jej generujeme my: je to společenské nastavení, výchovou a tradicemi určená volba a projev hledání a nalezení vzájemného respektu. Lidé zde nespěchají – vlastně je nevidíte v běhu. Jak vás míjejí ve svém poklidném tempu podívají se vám do očí. Oční kontakt vás propojí a čas se na nanosekundu zastaví. Jako by něco uvnitř nás čekalo na nalezení, na pochopení a na vzájemné přijetí. Teprve pak se objeví úsměv… teprve teď je viditelný na tváři a v očích člověka stojícího před vámi. Je to magický mini okamžik: vidím tě – vidíš mě. Zmnožte jej mnohonásobně a máte zhola jinou atmosféru, než na jakou jsme z našich evropských rychlo-velkoměst zvyklí.

Život na Bali je přísně řízený matrix, jehož síť je utkána z důsledně dodržovaných historických tradic, ze složitě organizovaného společenského a sociálního řádu, kde jedinec je podřízen zájmu celku a je na něm plně závislý. Tato závislost je oslavována, podporována a prohlubována rodinnou výchovou i rodinným uspořádáním, kde je respektována hierarchie a kde se rigidně a s železnou pravidelností dodržují rodinné a náboženské rituály a pěstuje úcta k předkům. Tento řád zajišťuje Balijcům téměř záviděníhodnou jistotu, která z nich vyzařuje každým coulem, ať už patří do jakékoliv sociální skupiny. Pro nás Evropany, kteří povyšujeme fenomén osobní svobody na pomyslný piedestal lidských hodnot, je to zajímavá konfrontace s alternativou, kdy osobní svoboda je plně nahrazena hodnotou jistoty a sounáležitosti s celkem, a to za cenu jisté konformity, omezení osobní volby a podřízení se veřejnému mínění a tomu, co se očekává.  My si svoje místo hledáme – v tom je naše svoboda. Balijci svoje místo mají určené – v tom je jejich jistota. A tu přijímají s radostí a životní energií, kterou jim všichni tak trochu závidíme….

Je mnohé, čím nás Evropany Bali inspiruje. Vnitřním řádem, disciplínou, spiritualitou, jednoduchostí a barvitostí, ochotou k radosti a projevu emocí, schopností prožitku života takový, jaký je. Rovnováhou mezi realitou života a vírou v to, co nás přesahuje. Všudypřítomnou energií pramenící z lidí na ulici, kde žijí, prodávají, proplétají se na skútrech, chodí v procesích a průvodech. A navíc: na Bali se věci zkrátka dějí.  Vaše přání, vaše „božská zadání”, mají větší šanci být vyslyšena. Zažila jsem bezmála tři desítky žen, které se po cestě na Bali vrací domů nové. Pozměněné. Klidnější. Vyrovnanější. Láskyplné. Věřící v sebe a ve svou sílu. Po mnoha cestách na tento ostrov, kam se mnou tyto ženy jezdí na semináře o různých podobách lásky, jsem si na tento fakt vytvořila svou vlastní hypotézu: octneme-li se v prostředí, kde na nás nepůsobí sociální tlak dokonalosti a výkonu, v prostředí, kde nám naopak sociální prostředí a lidé kolem nás nabízejí alternativu klidu, úsměvu, sounáležitosti, nespěchání a přijetí toho, co je, najednou se tomu rády aktivně otevřeme. Necháme se ovlivnit tím, po čem tolik toužíme v naší vyprahlé evropské emocionální poušti. Nic neděláme. Jen dovolíme, aby se něco dělo s námi…Otevřeme všechny smysly – a najednou, zčistajasna, ty Bohyně v nás začnou ožívat. Bali je zkrátka zážitek hodný prožití.


Iveta ClarkeIveta Clarke
Profesionálně akreditovaná ko-aktivní koučka, cestovatelka, bloggerka a světoobčanka. Svůj přístup k práci staví na přesvědčení, že lidé jsou přirozeně schopni aktivně ovlivňovat dění kolem sebe, dělat smysluplné volby a tak prohlubovat svůj pocit naplnění a svůj podíl na formování svého světa.
Jen jim často k tomu chybí odvaha, sebedůvěra nebo jsou příliš zranitelní na to, aby uvěřili ve své schopnosti. Proto se ve své práci s lidmi primárně věnuje problematice studu, zranitelnosti, kultivaci odvahy a sebedůvěry. Svůj profesionální rejstřík prohlubuje studiem nových pokrokových metodologií, jako je teorie polarit, kvantová fyzika, aplikace teorie systémů pro práci s týmy a s partnerskými vztahy nebo certifikace ve výzkumu Brené Brown o budování odolnosti proti studu. Posledních několik let organizuje sebepoznávací cesty do Indonésie, kde zprostředkovává účastníkům novou perspektivu pro sebepoznání a pro následnou změnu životních postojů. Je vdaná za Kanaďana, který z lásky opustil svou zemi a žije s ní ve Staré Boleslavi. Mají čtyři dospělé děti, dvě fenky labradora a spoustu plánů na další společný život v Čechách.

Chcete-li si od autorky přečíst více postřehů o cestách po tomto láskyplném ostrově, naleznete další články zde: www.ivetaclarke.com